Implantace titanového šroubu BAHA – Zuzka

6.10.2009
Velký den nastal. Ráno jsem se sice probudila o několik hodin dříve, než bylo nutné, spala jsem na koberci v cizím pokoji, ale i tak začínají velké dny. Bylo 6. října a já se spolu s Evou měla vydat do Prahy do Motola, kde nás o den později čekala vytoužená implantace šroubu pro sluchadlo BAHA. Cesta proběhla v pořádku a my tak bez problémů ještě dopoledne dorazily do největší pražské nemocnice na příjem. Někdy kolem poledne už jsme byly „odbavené“ a dostaly jsme lůžko na pokoji číslo 3 na lůžkovém oddělení ORL. Staly se z nás „dámy z trojky“ 🙂 Pokoj s námi sdílela paní po operaci štítné žlázy. Odpoledne by se dalo nazvat čekáním na Godota. Měl se na nás přijít podívat hlavní anesteziolog, ale přišla pouze jedna mladá anestezioložka a asi po hodině nám bylo oznámeno, že pan anesteziolog přijde nejspíš až ráno. To už na nás čekala první (a taky jediná) milá návštěva. Na domluvenou schůzku TCS přišla pouze Romča, za což jsme jí nesmírně vděčné, poněvadž nás zachránila od odpolední nudy. Když nás opustila, aby stihla vlak domů, pokračovala naše odpolední a večerní příprava na následující perný den. Musím uznat, že příprava na operaci byla na tomto oddělení opravdu důsledná, nic nechtěli ponechat náhodě. Jen to dohadování, kdo půjde první a kdo druhý si páni doktoři ne a ne ujasnit 🙂 Večer už jsme si jen odkoukaly hokej (já) a růžovku (Evča) a pak hurá do peřin s práškem na spaní.

7.10.2009
Ráno v den D jsme se nejprve osprchovaly, navlékly do slušivých punčošek (proti embolii) a nechali si píchnout včeličku proti krevním sraženinám. No a pak už nezbývalo nic než čekat. Podle původních plánů jsem měla přijít na řadu někdy v deset a Eva snad až někdy v poledne. Bála jsem se, že do té doby pojdu hlady:-). Jaké překvapení, když si pro mě přijeli už v osm! Takže šup včeličku (i když tohle byl pořádný sršáň) na oblbnutí a hurá na sál. Sanitář, jenž zřejmě provozoval box nebo jinou podobnou činnost, kde se vyrážejí zuby, mě povozil po Motole na posteli. Zřejmě vyhlídková jízda. Po chvíli mě zaparkoval u dveří s nápisem „ušní sálek“. Injekce stále ještě nezabrala, takže jsem byla plně při vědomí, když jsem přelézala z postele na operační stůl. Padl na mě trošku strach, takže jsem si tam ještě stihla pobrečet. Ta mladá anestezioložka ze včerejška mě ale uklidňovala, což bylo od ní moc hezký. Pamatuji si ještě i to, jak mi zaváděli kanylu nadvakrát a ptali se mě, jestli to nebolí. Všude kolem bylo tolika lékařů, zahledla jsem i MUDr. Skřivana s hrnkem kafe, či co to držel v ruce :-D. Slečna anestezioložka mě po chvíli přiložila k obličeji masku a já věděla, že už je to tady. Rajský plyn, o kterém mě slečna přesvědčovala, že je to kyslík, mě omamoval pomalu, ale jistě. Stihli jsme si popřát dobrou noc a pak už jsem usnula. Nic se mi nezdálo, ani nevím, jak dlouho jsem byla pod narkózou. Pak už si vzpomínám jen na probouzení. Oči byly těžké nechtěly se zvednout, ale nakonec jsem dokázala lékaře i pozdravit úsměvem. Další vzpomínka je až z pokoje, kde jsem mávla na stále čekající Evu. Hlavu jsem měla těžkou, ovázanou, ale zatím mě nic nebolelo. Spala jsem a spala a spala. Zaregistrovala jsem jen, když Eva odjížděla na sál i to, když se vracela. Byla zpátky v cuku letu, zřejmě díky tomu, že nebyla v celkové narkóze. Následující program zahrnoval spánek a „přicházení k sobě“. K večeru už se mi spát nechtělo, jen jsem byla pořád ještě omámená. O pachuti v puse nemluvě, tu mám ještě dnes, šestý den po operaci. Eva vedle mě byla neustále vysmátá, což jsem jí zaviděla, protože mě teda do smíchu nebylo. Před večeří jsem vstala z postele a řekla si, že bych mohla zkusit něco sníst, alespoň suchý chleba. No nebyl to dobrý nápad, žaludek byl proti. Do rána jsem tedy byla na čaji a piškotech, které jsem jedla velmi velmi pomalu.

8.10.2009
Druhý den mi bylo o trochu lépe, jen hlad ani chuť se nedostavovaly. Na rozdíl od Evy, která nemohla pozřít nic a dostala tak infuzi, jsem alespoň žužlala ty piškoty a počítala hrnečky čaje, které vypiju. První jídlo, které jsem zvládla, byla až polévka k obědu. Když jsem zjistila, že žaludek už neprotestuje, měla jsem radost. Večeři jsem už snědla takřka bez problémů. Algifenové kapky, které mi sestřičky nabízely, jsem si poprvé vzala až na čtvrteční noc, hlava zřejmě začínala přicházet k sobě. Noc byla klidná, spalo se mi dobře.

9.10.2009
Největší překvapení nastalo ráno, kdy se mě při převazu MUDr. Skřivan zeptal: „Chcete jet dneska domu?“ Vyvalila jsem na něj oči a povídám: „No jestli je to možný….“ „Je to možný!“ usmál se a dodal, že Eva pojede taky a že musíme v pátek přijet na kontrolu. Rázem jsme ožily, Eva natolik, že si šla hned mýt vlasy a balit se na cestu domů. Já měla mít dopoledne návštěvu v podobě tatínka, ten byl překvapený,když jsem mu řekla, že s ním pojedu domů. Nemocnici jsem opouštěla kolem desáté hodiny dopolední. Cesta domu byla hodně krutá, hlava zabolela při každém sebemenším drncnutí. Ale zvládla jsem to a teď už se lečím doma a pomalu se vracím do normálního života. Jen ta hlava pořád pobolívá, což asi jen tak nezmizí. Celková doba hojení jsou tři měsíce. Budu se však snažit začít naplno fungovat co nejdříve. Nyní, šestý den po operaci se cítím jakž takž dobře, předpokládám, že do dvou dnů se vydám do Brna a zkusím jít i do školy. V pátek pak na kontrolu do Prahy.

Celkově shrnuto – operace byla opravdu blesková, propuštění z nemocnice ještě bleskovější, ale i tak si nemohu na tamní personál stěžovat. Všichni v čele s MUDr. Skřivanem byli milí, ochotní a vstřícní. Bolesti hlavy mě nejspíš ještě budou nějaký ten pátek trápit, ale dá se to přežít. A teď už jen čekat, kdy mi šroubek přiroste k hlavě a budu moci dostat samotné BAHA naslouchadlo 🙂

REOPERACE – 2010
Už od prvního nasazení naslouchadla se mi zdálo, že něco není v pořádku. Bolelo to. Dala jsem na slova pana doktora Myšky a i přes bolest sluchadlo dále nosila. Ono si to časem zvykne. Nezvyklo. Šroub se uvolnil a musel ven.

Nové naslouchadlo jsem dostala od p.doktora Myšky 30. prosince 2009. Prvních několik týdnů jsem ho však nenosila, protože jsem se tou dobou učila na státnice a bolesti hlavy bylo to poslední, co jsem potřebovala. Po úspěšně zvládnutých státnicích jsem se konečně začala věnovat svému novému naslouchadlu. Avšak dlouho jsem si ho neužila. Po pár měsících jsem si všimla, že se šroub mírně vychýlil směrem dolů a na dotek bylo jasné, že se ve své „jamce“ hýbe. Po domluvě s p. doktorem Skřivanem jsem okamžitě nasedla na vlak (byla jsem v tu dobu na studijním pobytu v Německu) a navštívila ambulanci ORL v Motole, kde mě přijal p. doktor Čada. Ten pouhým pohledem konstatoval, že tohle není dobré a že šroub musí ven. Měla jsem v tu chvíli vztek a zároveň se mi chtělo plakat. Kde se stala chyba? Proč se šroub uvolnil?

Příčin mohlo být několik. Jednak mohla vzniknout chyba už na začátku – šroub byl špatně navrtán (slabá kost, nesprávná hloubka zavrtání, vniknutí infekce do čerstvé rány). Další možnou příčinou mohlo být příliš včasné nasazení samotného sluchadla. Navíc první nasazení od pana doktora Myšky bylo opravdu bolestivé a nešetrné. A nebo moje tělo onen šroub prostě nepřijalo.

Šroub mi vyndal p. doktor Skřivan začátkem srpna a hned mi domluvil termín reoperace. Ta proběhla 23.11. 2010.
Nasazení naslouchadla BAHA na druhý pokus se po zhojení zdařil a já se mohu těšit z lepšího pocitu stejně jako Eva.

Next Post:
Previous Post:
This article was written by

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *