První setkání v Brně (v roce 2008)

30.5.2008

Se Zuzkou se znám asi půl roku. Od té doby, co se mi ozvala na můj web, se vídáme dost často. Byly jsme spolu na koncertech, na různých výletech, chodíme do kavárny a je to moc fajn. Jednoho dne se na webu objevil i vzkaz od Petry z Kladna, která je postižena stejným syndromem jako my. Byly jsme velmi nadšené, když se Petra rozhodla přijet za námi na návštěvu do Brna.

Určit ten správný den nebylo příliš snadné, jelikož Petra pracuje jako zdravotní sestra a nemůže si jen tak dovolit nepřijít do práce. To my studenti si nepřijít do školy klidně dovolit můžeme. Setkání jsme nakonec domluvily na 30.5.2008, což byl vhodný den i pro nás. Škola skončila, žádná zkouška ten den. Ideální! Petru jsme očekávali kolem jedenácté. Byly jsme na ní obě zvědavé, jelikož jsme neměli možnost vidět žádnou její fotku. Když však ze svého miniaturního autíčka vystoupila vysoká sebejistá dáma, bylo po obavách. Petra je i přes svůj handicap, nebo možná právě díky němu, velice milý a přátelský člověk.

Nejdřív jsme zašly na společný oběd. Nejely jsme šalinou, ale šly jsme pěšky, což mohlo v některých lidech vyvolat pocit, že potkal návštěvu z Marsu (berte to s humorem:-)). Musím ale říct, že nikdo na nás vyloženě nezíral, ani v restauraci si nás hosté prakticky nevšímali. Dospělí lidé jsou docela chápaví, od pubertálních dětí pochopení čekat nemůžeme. Po chutném obědě jsme popošly o kousek dál do kavárny, kam pravidelně se Zuzkou chodíme, takže nás tam už docela znají. Možná že se z ní stane brzy kavárna spolku TCS. Obsluze to může být jedno, aspoň si víc narejžují 🙂 V kavárně jsme se rozpovídaly o všem možném, nejen o našem dětství a dospívání, ale i o zkušenostech s nemocnicí, lékaři, o „přežití“ ve škole, a o věcech všedního života. Nejvíc nás však se Zuzkou zajímalo, kde se hledá manžel (Petra je totiž skoro rok šťastně vdaná). Počkáme si ještě pár let a uvidíme. Jsme přece ještě dost mladé… Navzájem jsme si také prohlédly své fotky od dětství po současnost. Na některých fotkách, zvláště v dětství, by se dalo hádat, kdo je kdo. Jako děti jsme vypadaly všechny téměř stejně.

Setkání jsme zakončily procházkou na Kraví horu. Počasí bylo hřejivé a slunečné, možná až moc. V pozdních odpoledních hodinách jsme se rozloučily s příslibem, že se zase uvidíme, třeba v Praze, kam nás zase na oplátku pozvala Petra.

Doufám, že v budoucnu bude takových setkání víc a ve větším počtu .

Next Post:
Previous Post:
This article was written by

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *