Příběhy

Beatka – TCS (CZ)

Beátka se narodila 9.3.2016 v 8:55 v Českých Budějovicích. Těhotenství bylo bezproblémové, žádné výrazné zdravotní potíže jsem neměla, kromě zvýšené hladiny cukru, kterou jsem korigovala úpravou jídelníčku a kontrolami na diabetologii s pravidelnými odběry krve. Rodila jsem po termínu – 40+5 tt. Porod probíhal hladce bez komplikací, přestože byl bolestivý, tak to pro mě bylo to nejhezčí rande s partnerem doposud :). Okamžikem porodu jsme se bohužel dozvěděli, že dcera není zdravá, ale má vrozenou vývojovou vadu – Treacher- Collins syndrom (TCS). DNA analýza prokázala, že partner je nositelem TCS, ačkoliv nemá žádné projevy. Matka a sestra ale jsou nositelky TCS.

Beátka má horší podobu TCS – od narození měla problémy s dýcháním – narodila se s neprůchodným nosem, hrudník se hodně propadal a celkově se jí obtížně dýchalo. Nemá dovyvinuté uši a od narození má pokleslé víčko levého oka a celkově horší mimiku v této polovině obličeje.

První měsíce života Beátky byly krušné. Den po porodu byla transportována do Motolské nemocnice, kde zprůchodnili nos a obratem ji transportovali zpět do ČB. Prvních 14 dní po porodu, byla Beátka umístěna na JIP, kam jsem každý den docházela po 3 hodinách s odstřikaným mateřským mlékem a sledovala ji alespoň přes inkubátor. Postupně jsem se mohla zapojit do péče o dcerku – běžné úkony jako je přebalování, krmení přes sondu, klokánkování… Ty chvíle, kdy jsem ji mohla držet byly nádherné. Tak jako asi každá máma jsem se nechtěla pohnout, abych svůj uzlíček na hrudníku neprobudila. A posouvala jsem očima hodiny nazpátek, aby ta chvíle neskončila a nemusela jsem ji vrátit zpět.

Po 14-ti dnech, když už Beátka nemusela být na kyslíku a zvládala si dýchat sama, jsem se dočkala a dcerku mi přeložili na pokoj, kde jsem s ní mohla být 24 hodin denně. Asi po 10ti dnech  jsme byly přeloženy do Motola v Praze, kde měla proběhnout výměna speciálních trubiček v nose, které udržovaly nosík průchodný, a další vyšetření sluchu. Bohužel po výměně nostril (trubičky v nose) Beátka prodělala dechovou zástavu a byla jí provedena tracheostomie jako život zachraňující úkon. Nastaly opět muka. Beátka měla komplikace spojené s dyslokací tracheostomické kanyly a došlo k desaturacím a opětovné dechové zástavě, po které byla na týden uvedena do umělého spánku, aby se tělo mělo šanci lépe zhojit a regenerovat. Asi po 14ti dnech hrůzy, zda to Beátka zvládne, jsme se dočkali radostné zprávy v podobě přeložení Beátky na kojenecké oddělení, kde už jsem s ní opět mohla být já 24 hodin denně, a ne pouze pár minut jako na ARU.

Následujících asi 5 týdnů jsme se s přítelem učili zacházet s tracheostomií, jak se ošetřuje kanyla  a  jak se zachází s dítětem, které má tracheostomii. Začala jsem s Beátkou cvičit Vojtovku a pomalu ji umožňovat pást koníky apod.  Naučila jsem Beátku pít z lahvičky moje mléko, aby se mohla zbavit sondy. Na začátku května jsme konečně mohli vzít Beátku ven, byť jen po areálu nemocnice. Neurologická vyšetření ukázala, že Beátka naštěstí díky včasné resuscitaci nebude mít neurologické následky.

25. května 2017 jsme díky zdravotnímu stavu Beátky konečně mohly vyrazit k domovu, kde na nás čekal nejen tatínek, ale i dvě fenky- Ammy a Žůža. Doma nás čekalo nádherné uvítání od přítele a příbuzných, ale hlavně konečně možnost být pohromadě. Doposud za námi přítel dojížděl 1- 2x v týdnu na pár hodin. Velmi mě mrzí, že nemohl s malou být tak jako já, ale navzdory tomu mě velmi podporoval a držel nad vodou, tak jako ostatně celá naše rodina. Když za námi přijel, maximálně se zapojoval do péče o Beátku.

Následující měsíce jsme si užívali každého dne, kdy jsme mohli být pohromadě. V listopadu 2016 Beátka dostala sluchátko BAHA, které jí umožňuje slyšet, jako zdravý člověk. Během několika dní si na něj zvykla a začlo se jí líbit, že všechno slyší:).

Dnes má Beátka 1,5 roku, od rána do večera běhá, neposedí, je velmi muzikální a vzteká se tak, jako každé zdravé dítě v jejím věku. Pravidelně dojíždíme do Prahy na oční, na ušní, na ORL v Motole. Beátka je teď po operaci kleslého víčka, která by jí měla pomoct zvětšit zorné pole. Kvůli nedovyvinutým svalům v jedné polovině obličeje bude chvilku trvat, než na to přijde, ale doufáme, že výsledek se brzy dostaví. Tracheostomickou kanylu už si zvládneme měnit doma sami, a to po týdnu. Vojtovku pomalu přestáváme cvičit a zůstavá nám dechová rehabilitace, abychom Beátku naučili dýchat do spodních žeber a zapojovat tak dobře i bránici.

Co se týká komunikace, díky BAHA sluchadlu na speciální čelence, na Beátku normálně mluvíme, ale kvůli tracheostomii nemůže mluvit ona. Učíme se tedy všichni znakovku, díky, které  se dorozumíme a hlavně Beátka má možnost vyjádřit, co potřebuje nebo chce. Nos se zatím udržuje jakž takž průchodný (to znamená, že nezarůstá opětovně kostí) a máme naději, že se Beátka snad časem tracheostomie zbaví. Do té doby budeme znakovat a pomáhat ji zatím formou her, aby přišla na to, že může prodechnout do nosu a obnovit hlasový projev. Poslední dny přichází na to, že může prodechnout přes hlasivky a vydávat zvuky, takže kromě krásně znatelné samohlásky E, zkouší A a celkově hejká a užívá si naše fandění a pobízení k další vokalizaci 🙂

Syndrom není na rok, ani na dva, ale na celý život. Beátku čeká spoustu operací, které jí zlepší kvalitu života. Se všemi se ale čeká, až se ukončí růst jednotlivých obličejových častí – tj. puberta. Doufáme, že i tu nepříjemnou stránku syndromu, což je přijetí okolím a vrstevníky, zvládneme. Zatím jsme se rozhodli s přítelem šířit povědomí o tomto syndromu a křičet do světa, že nejsme chudáci, ale naopak si užíváme každý den, kdy jsme všichni spolu a Beátka se směje. A já osobně doufám, že jí tím to přijetí okolím usnadníme.

Co nás ještě momentálně hodně trápí je fakt, že nemáme žádného specialistu, který by se nás ujal a pomáhal korigovat péči o Beátku. Dojíždíme na jednotlivá specializovaná pracoviště do Prahy. Tady je taky velmi důležité poděkovat stránce www.životsesyndromem.cz a především Evě Dojčarové, která nás odkázala na kontakty na kliniky po ČR a dala tipy na podobně staré děti se stejným syndromem. Díky těmto kontaktům jsme měli podporu první měsíce s Beátkou nejen od rodiny, ale i od kamarádů přes psaní – K.Pyskatá a pan Slaninka.

Díky šíření osvěty a sociálním sítím se nám povedlo se také s výše zmíněnými a pár dalšími lidmi setkat v srpnu v Brně. Bylo to jedno spíš jako rodinné setkání příbuzných a známých a moc se těšíme, že tyto srazy budou pokračovat a počet účastníků bude narůstat!:) O Beatce se psalo i na HateFree Culture kde je i krátký video rozhovor s námi. Dále jsme se účastnili natáčení pořadu Očima Josefa Klímykterý byl odvysílán 17.9.2017. Naposledy nás oslovila regionální televize  TV Jéčko, které jsme také poskytli náš příběh. 

Závěrem bych chtěla ještě znova vyzdvihnout celou moji i partnerovu rodinu za to, jak nás podrželi a podpořili, a stále samozřejmě podporují:). Děkuju i partnerovi, který se ke všemu postavil čelem, a nejenže mě velmi podporuje, ale zcela se zapojuje do péče o Beátku.

Všechny nás to velmi stmelilo a spojilo a za to Beátce každý den děkuji. A děkuju jí i za to, že si nás vybrala a že tu spolu každý den bojujeme a stále se učíme jeden od druhého. Beátka všechny odrovná svou přímostí, bezprostředností a především úsměvem od ucha k uchu :). 

 

Emma – TCS (CZ)

Jmenuji se Kateřina Pyskatá a s dcerkou a přítelem žijeme v Lanžhotě, nejjižnějším městě Moravy. V roce 2013 se nám narodila Emma s TCS. Těhotenství probíhalo celkem v pohodě, jenom v prvním trimestru jsem měla opakovaně virózy a necítila jsem se nejlíp. Ale potom už vše probíhalo bez problémů, testy a vše v pohodě. Emma se však narodila předčasně v 32tt.Byl to šok. Vážila 1230g a měřila 41cm. Navíc se zjevným postižením ve tváři. Přesně si pamatuji, jak mě sestřička poprvé přivezla k inkubátoru, abych se na malou mohla podívat. Nedá se to popsat, navíc nám nikdo nedokázal říct, zda vůbec bude žít, protože nemohla pořádně dýchat. Čtvrtý den po narození jí museli provést tracheostomii, protože měla neprůchodné obě nosní dírky. Asi za dalších 5 dní nám oznámili, ,že Emma vlivem předčasného porodu prodělala krvácení do mozku. Byla to strašná bezmoc, strach, deprese, co všechno ještě přijde. První měsíc byla vyživována sondou zavedenou přes pusu do žaludku, nakonec jí museli udělat PEG (sonda přímo přes bříško do žaludku). Skoro tři měsíce jsme leželi na JIPCE v Brně. Potom přišlo nejtěžší rozhodnutí v našem životě, vzít si Emmičku domů nebo ji dát na péči do ústavu. Zvolili jsme druhou možnost, ne proto že by jsme dceru nechtěli. Byl to hrozný strach a bezmoc ,sice jsem si zkoušela odsáváni z kanyly už v Brně, ale pod dohledem sester. Za Emmičkou jsme pravidelně jezdili 3x týdně a o víkendu jsem tam jezdila na celý den. Čím více času jsem s ní trávila a učila se o ni starat, tím to bylo těžší od ní odjíždět. V dětském centru v Kyjově byla Emma asi 5 měsíců a za tu dobu skončila 2x se zástavou dechu na JIPce. Moc jsem si přála, aby Emmička konečně byla už s námi doma. Odsávání už mi šlo, krmení do PEG-u taky, jen mě ještě čekala (tehdy nejtěžší věc) naučit se měnit kanylu. Musela se měnit každý týden a pokud by jsme to nezvládli, tak by jsme museli jezdit pokaždé do Brna, kde by nám ji vyměnili. Ale zvládli jsme to. A pak jsme si Emmičku konečně přivezli domů. Ani dnes nevím, jak jsme zvládli všechno to vyřizování, neustálé ježdění do Brna do dětské nemocnice(byli jsme tam snad každý týden). Do toho 4x denně cvičit „Vojtovku“ (protože po krvácení do mozku byla ochrnutá). Na sluchadlo jsme taky čekali strašně dlouho, až nám paní Příhodová z Aimy, co sluchadla dováží, domluvila nejlepšího pana doktora Havlíka, tak pak to šlo jako po másle :-). Emmička se začala pomalu přetáčet na bříško, potom lozit a dneska, ve 2 letech,  už konečně začínáme i chodit. Když si vzpomenu, že zazněli prognózy typu: Možná bude někdy sedět s pomocí opory nebo možná by bylo pro ni lepší i mentální postižení, tak jsem dnes ráda,že se nic z toho nevyplnilo. Máme trochu problémy s hybností levostranných končetin, ale jinak je Emma úžasná VELKÁ bojovnice. Protože má trachču tak nemluví, ale sluchadlo BAHA nám strašně pomohlo, takže teď všemu rozumí a domlouváme se pomocí znakovky, kterou se pomalu učíme.Máme za sebou už asi 7 operací a ještě nás jich hodně čeká, ale ty pokroky co Emmička udělala jsou hnacím motorem. Teď už vím, že ať byly začátky jakkoli těžké, vyplatilo se bojovat. Ještě bych chtěla nakonec dodat, že v začátku, kdy jsem v porodnici dostala lístek s nápisem Treacher Collins syndrom a pak začala hledat na netu o co se vůbec jedná, hrozně moc mi pomohla Evka Dojčarová a její web. Díky za tuto skupinu úžasných lidí 🙂

Eva – TCS (CZ)

Jmenuji se Eva Dojčarová a jsem iniciátorkou tohoto webu. Narodila jsem se před 35ti lety ve znojemské porodnici v termínu, bez komplikací, s porodní váhou přes 3 000 g. Do porodu nikdo netušil, že je se mnou něco v nepořádku. Po porodu sami lékaři neuměli přesně stanovit diagnózu. Nakonec se shodli na diagnóze Treacher collins syndrom (TCS). Vyhlídky po mém narození dle tehdejších lékařů byly hodně zcestné… Byli si jisti, že se nedožiji více jak 2 let, proto jsem byla neformálně pokřtěna pár měsíců po narození a oficiálně jsem byla pak pokřtěna spolu se sestrou Janou ve 2 letech. A ejhle, dožila jsem víc jak čtvrt století a snad to ještě není konečná :D.
TCS se u mě projevil zejména absencí ušních boltců (byly vyvinuty pouze ušní lalůčky) a s ním spojená nedoslýchavost. Dále jsem měla typické znaky tohoto syndromu jako jsou zešikmené oči směrem dolů, nedostatek kostního podkladu pod očima a v oblasti lícních kostí, dále rozštěp patra, zapadlá brada. Po vývoji chrupu se objevil otevřený skus. Tento syndrom zahrnuje „naštěstí“ jen obličejovou část a to zejména z estetického hlediska. Nejvíce se postižení týká řečové a sluchové oblasti…

Mým prvním domovem byl od narození do 4 let kojenecký ústav ve Znojmě (dnes Dětské centrum Znojmo)Na víkendy jsem pravidelně jezdila k rodičům a za sestrami Jitkou a Janou, ale ještě častěji k babičce a dědovi z matčiny strany. Během těch 4 let jsem postoupila několik operací rozštěpu patra v Brně a několik operací v Praze v Motole (viz níže). Od 3 let jsem měla jít do dětského domova nebo k adopci. Je těžké popsat, proč jsem skončila hned po narození v kojeneckém ústavě a stačilo málo a byla jsem adoptovaná bůhví kde. Co si pamatuju, měla jsem jít k adopci až do Prahy, ale naštěstí si mě nakonec  osvojili babička s dědou z matčiny strany. Nikdy jim to nezapomenu, co pro mě všechno udělali a čeho se museli vzdát. Babička šla do předčasného důchodu, aby se mohla o mě s láskou starat. Děda mě často vodíval do školky a ve školním věku byl můj věrnej parťák na karetní hry. Na jaře 2015 děda podlehl krátké těžké nemoci.

Operace
Po narození jsem podstoupila první operaci rozštěpu patra. Tenkrát se neoperovalo co nejdřív po porodu, jako je tomu dnes, ale někdy v 2-3. měsíci asi…Operaci rozštěpu patra jsem podstoupila ještě v raném dětství asi dvakrát. I přes tyhle operace jsem měla docela problémy s přijímáním potravy. Všechno mi vyteklo z pusy nebo nosu, takže jsem nosila prej jakýsi bryndák gumovej velkej. Asi nejlepší bylo, když jsem si prskla v době, když jsem papala třeba špenát, to prej bylo pak všude :D. Poté, co už jsem patro měla jakžtakž spravený , tak jsem byla byla prej velkej jedlík. Všude se sesbírala i poslední drobky. No celkově jsem byla průbojné dítě, všude jsem se cpala první a všechno jsem chtěla :D.
Logopedická péče u mě začala v předškolním a školním věku u pí logopedky D.Dvořáčkové, které patří velký obdiv a dík. Díky ní jsem překonala všechny bariéry a mohla jsem chodit s dětmi do školky a pak následně do základní školy. Nevelký dík patří samozřejmě babičce a mamce, které se mnou cvičily každý den před zrcadlem. Byla to asi fuška, ale stálo to za to. Menší problémy pořád mám, protože měkké patro je pořád kratší a téměř nepohyblivé a dnes už s tím nejde nic moc dělat. Na střední škole jsem sice postoupila další 2 operace pod vedením MUDr. Vokurkové a logopedické péče, ale výsledek nebyl až tak závratný.
V předškolním věku jsem vedle operace rozštěpu měkkého patra podstoupila operaci v oblasti očí v pražském Motole u Doc.Kozáka, který mi vzal z lebky kostní štěpy a vpasoval je v oblasti pod očima. Tato operace se opakovala ještě asi dvakrát, leč kost se jaksi vesměs vstřebala. V té době nebyly jiné možnosti, co se týče obličejových implantátů. Naposledy jsem podstoupila tuhle operaci asi v 7 letech. Do Motola jsem se vrátila až ve svých 19 ti letech.
Od svých 10ti let jsem byla jako doma v nemocnici u sv. Anny v Brně na dětském oddělení KRPECH v Králově poli, kde jsem podstoupila asi 5x plastiku uší a plastiku nosu u MUDr. Herzána. Vycházelo to na jednu až dvě operace za rok. Naposledy jsem byla na tomhle oddělení v roce 1999.

V roce 2015 jsem se oněch „krásných“ uší ale zbavila. Se Zuzkou N.  jsme se po dlouhém přemýšlení a srovnávání rozhodly k tomu, že si necháme vyrobit umělé uši, správně řečeno silikonové epitézy uší. Tuhle srandu vyrábějí pouze ve Frýdku-Místku. V červnu 2015 jsme se Zuzkou dostaly nové uši. (Sledujte Novinky)

Od 13ti let jsem se léčila na ortodoncii u paní Doc. Jedličkové. Řešil se otevřený skus, ale nejdřív se musela vyřešit křivost chrupu a poté se mohla naplánovat náročná rekonstrukce obou čelistí. Nosila jsem tedy fixní rovnátka až do 17ti let. V 16ti jsem konečně mohla podstoupit velmi náročnou operaci obou čelistí. V té době jsem to brala zase jednu z běžných operací. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych se tak netěšila…:D. Byla to nejnáročnější a nejbolestivější operace a nejzdlouhavější pobyt a následná rekonvalescence. Jedinou výhodou bylo, že jsem hezky zhubla bez cvičení…:D Operace se ujal As. Bulík ve FN Brno.
Po operaci jsem měla pár týdnů zdrátovanou pusu, 2 dny v umělém spánku a další dny na dýchacím přístroji. Opravdu lahůdka, když nemůžete sami dýchat, slintáte, nemůžete jíst, pít ani mluvit. To byl asi můj nejdelší týden v mým životě! Ano, týden jsem byla na ARO, kde jsem teda sice 2 dny prospala, další 2-3 dny prodýchala s přístrojem a ten zbytek už bylo jen čekání na normální pokoj, respektive JIP a poté konečně pokoj. Moje první skutečné jídlo po týdnu byla dětská přesnídávka. Musela jsem ji sníst i přes bolest v krku, v kterém jsem měla zavedenou sondu na umělou výživu. Poté, co jsem ji opravdu s chutí snědla jsem se konečně zbavila sondy a mohla jsem konečně relativně normálně fungovat. Ještěže jsem měla obden pravidelné návštěvy jak na pokoji, tak i na ARO. Samozřejmě jsem nemohla nic jíst, pouze tekutou a až po dlouhé době kašovitou stravu. Mě tahle konzistence vyhovovala a chutnala :-)(netoužila jsem po řízku :D). Tuhle dietku jsem držela téměř 3 měsíce. No ale co mi dala tato operace? Dala mi nejen krásný skus, ale i nový vzhled ;-). Za necelý rok jsem podstoupila operaci brady, kterou mi podložili „plíškem“, abych ji neměla tak zapadlou. A za další rok jsem šla na vytáhnutí drátů a kdoví čeho z čelistí opět pod narkózou.

Po vyřešení otázky otevřeného skusu a čelisti jsem se vrátila do péče Doc. Kozáka do pražského Motola.
Podstoupila jsem tedy někdy mezi 19.a 21. rokem 2 plastické operace v obličeji. Nejdřív mi byla provedena implantace umělého porézního materiálu Medpor do oblasti pod očima, kde jsem měla kdysi kostní štěpy, které se vstřebaly. Tato operace byla úspěšná a dodnes mi implantáty drží. Větší problém byl s Medporem ve spánkové oblasti, protože asi po 4 letech se objevila na pravé straně píšťěl, ze které vytékal hnis nebo něco tomu podobného. Necelý půl roku jsem to nechala bejt a čekala, že to samo zmizí. Později jsem raději napsala informativní mail Dr. Vokurkové s dotazem, jestli to mám řešit. Pozvala si mě na konzultaci. Po návštěvě v ambulanci Dr. Vokurkové jsem za týden šla pod skalpel, aby se na to mohla hezky zblízka podívat. No nic hezkýho to asi nebylo, ale snažila se mi Medpor jen zredukovat, abych tam pak neměla „díru“. Jedna redukce nestačila, takže jsem podstoupila dalších pár operací v narkóze nebo ambulantně. Po půl roční léčbě jsme se shodly na vyjmutí celého implantátu. Byly to velké obavy, jaká díra po něm zůstane, ale jaké bylo překvapení, když po rekonvalescenci zbyla jen lehká prohloubenina, která se krásně zakryje vlasy. Takovej byl rok 2012.

Sluch a sluchadlo
Poté co jsem se narodila a zjistili atrézii zvukovodů, tedy nevyvinutí vstupu do středouší, jim bylo asi jasné, že budu hluchá nebo nedoslýchavá. A tak na nic nečekali a v co nejnižším věku mi nasadili kapesní sluchadlo. Jednalo se o krabičku, kterou jsem nosila na krku zavěšenou v pytlíčku a čelenku, kterou jsem měla na hlavě a díky tomu jsem mohla hezky slyšet a vnímat vše okolo jako normální slyšící dítě. I díky tomuto jsem se naučila mluvit. Tuhle krabičku s čelenkou jsem nosila až do konce roku 2009, tedy do 22 let. Den před Novým rokem 2010 jsem konečně dostala tolik vytoužené  sluchadlo BAHA. O sluchadle BAHA by se mohla napsat celá kapitola. Ale ve zkratce můžu říct, že na tohle zázračné sluchadlo bez čelenky a krabičky jsem čekala cca od svých 12 ti let. Od 12ti let jsem pravidelně jezdila do Prahy cca ob rok, abych zjistila, jak to s tím sluchadlem BAHA vypadá. Pokaždé jsem dopadla stejně…Pojišťovna nic neproplácí, ale brzy už bude…To brzy trvalo 10 let…:D. Mezitím jsem byla střídavě i v Brně u sv. Anny na ORL a foniatrii. Ještě bych se měla zmínit o jednom pokusu, jak mi zlepšit sluch. Někdy v 10ti letech mi nabídli v Brně v nemocnici u sv. Anny, že mi zprůchodní zvukovody, a že bych tím mohla slyšet. Byla jsem na CT a zdálo se, že do toho půjdou. Byla jsem tedy hospitalizována s nadšením, že po operaci bych mohla slyšet a nemusela bych se otravovat s „debilním kapesním sluchadlem“. No ale bohužel se lékaři nějak nakonec shodli, že to nemá cenu riskovat…Takže si mě taťka přivezl a ještě ten den odvezl. To bylo pro mě asi největší zklamání… Na střední škole jsem se o to šla pokusit znova, zda by to nešlo operačně zprůchodnit. Opět jsem šla na CT, ale opět mi řekli, že tohle riskovat nebudou, že by se mohly narušit nervy a hlavně by ten efekt nebyl tak výrazný. Takže jsem se v té době smířila se sluchadlem na celý život…Aspoň jsem měla tenkrát tu vidinu sluchadla BAHA. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká… Musím říct, že po implantaci titanového šroubu a následnému nasazení vlastního sluchadla BAHA se mi otočil život o dobrých 90 ° aspoň, ne-li více… Hlavně to povzbudilo moji psychiku. Žádná krabička, kterou jsem od puberty nosila v podprsence :D, žádná šňůrka, žádný otlak hlavy od čelenky, no prostě úplná svoboda těla i ducha 🙂

Školka, škola, práce apod.
Do školky jsem nastoupila v 5 letech jako předškolák se sestrou Janou. To víte, že si se mnou sestřička moc nechtěla hrát, asi se za mě tenkrát styděla, ale kdo by se jí divil…Ani si nevzpomínám, s kým jsem si nejčastěji hrála, nejspíš jsem zůstala viset na krku některé z mých oblíbených učitelek.

Základní škola byla asi o něco horší, co se týče posměšků a možná šikany. Spolužáci ze třídy si ale na mě zvykli a řekla bych, že mě měli rádi takovou, jaká jsem. Horší to bylo s dětmi z jiných tříd a zejména se staršími spolužáky…Dnes si na to ani moc nevzpomenu, co bylo bylo…Naštěstí jsem byla živé a zvídavé dítě a nic mě jen tak nerozhodilo. Co se týče školního prospěchu, tak jsem byla lehce nadprůměrné dítě. Jedničky v žákovské byly na denním pořádku 🙂 Až do deváté třídy jsem nosila převážně vyznamenání.
V deváté třídě jsem se rozhodovala, co bude dál. Táhlo mě neustále to nemocniční prostředí a chtěla jsem jít na zdravotní sestru. Ale kvůli mému sluchovému hendikepu jsem se toho musela vzdát, proto jsem si vybrala obor zdravotní laborant v Brně. Na středoškolská léta nikdy nezapomenu. Konečně jsem opravdu zapadla do společnosti se vším všudy. Přes týden jsem byla s holkami na intru a užívaly jsme si v rámci možností, jak jen to šlo. Samozřejmě jsem nezanedbávala učení a úspěšně jsem složila maturitu s vyznamenáním.
Po maturitě jsem se dostala na Mendelu v Brně, obor technologie potravin, spolu s některými spolužačkami. První rok studia mě moc neoslovil, proto jsem si podala přihlášku na VOŠ, obor diplomovaný zubní technik. Po úspěšných přijímačkách jsem nevěděla, co dál. Zkusila jsem tedy studovat obojí zároveň a ani nevím jak, ale zvládla jsem v roce 2009 obhájit bakalářský titul, o rok později jsem zakončila VOŠ absolutoriem a v roce 2012 jsem se dopracovala v navazujícím magisterském studiu k titulu Ing. Studium a VŠ a VOŠ mi dalo obrovskou zkušenost a nadhled na život, co se týče vzdělání, priorit, myšlení apod.
Studentská léta mi v červnu 2012 skončila a začala krutá realita života…hledání práce. Červenec a srpen jsem měla jakoby prázdniny s tím, že kdyby se naskytla vhodná pracovní příležitost, tak bych neváhala…Seč žádná pracovní příležitost se nenaskytla, ale naštěstí jsem se dostala alespoň do hrušovanského cukrovaru do laboratoře na kampaň (září-prosinec). Aspoň že to byla práce v oboru, byť na krátkou dobu, ale každá zkušenost se počítá. Tři měsíce jsem pracovala s výborným kolektivem a nikdo z nás se nechtěl rozejít…:D Po kampani jsem nastoupila nouzově jako mimo obor i mimo postavení jako dělnice do automobilového průmyslu v Mikulově, časem jsem se dostala do kanceláře, kde jsem strávila rok svého pracovního života. Byl čas se poohlídnout víc v oboru a skončila jsem v pražském Motole v biochemické laboratoři. Po roce jsem využila nabídky do biochemické laboratoři ve FN Brno a od listopadu 2015 jsem se zabydlela v Brně, kde doufám strávím další kus svého života 🙂

Mezilidské vztahy
Jaká jsem? V dětství jsem byla jak jsem psala výše, průbojná, žádná stydlivka, všude jsem se cpala, ráda jsem se předváděla apod. Tohle mi vydrželo asi někdy do 1.třídy…Postupně, jak jsem se začleňovala mezi nové děti a do větší společnosti, jsem zkrotla…:D Už jsem se tak všude nehrnula a začaly mě trápit posměšky druhých a to, že si se mnou děti nechtěly hrát…Sice ve třídě na základce si mě docela oblíbily a nebyl žádný závratný problém. Asi nejtěžší byl pro mě přechod na druhý stupeň, kde byli už jen starší a starší děti. Nikoho jsem neznala, jen své spolužáky ze třídy. Bála jsem se nových učitelů. To nebylo jak na prvním stupni, kde celý den vás učila jedna oblíbená pí učitelka. Když to zpětně shrnu, tak přijetí bylo bez problémů. Musím říct, že jsem hodně přizpůsobivá, takže si hned zvyknu na nové věci i lidé. To bude asi moje velké plus…že jsem přizpůsobivá, tolerantní, naslouchavá a přátelská. Hodně lidem jsem dělala takovou tu „vrbu“. Protože věděli, že jsem spolehlivá a upřímná. V pubertě mě občas trápilo, že mě někteří nechtěli brát ven mezi své vrstevníky, protože se za mě styděli. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsem potkala venku spolužáka s jeho kamarády, kteří mě nikdy neviděli. No pochopila jsem ty jejich posměšky a jak se dalo čekat, spolužák se mě nezastal a radši dělal, že mě nevidí…No docela bych ráda viděla ty jeho kamarády dnes…:D Za tu dobu se totiž mnohé změnilo…
Ale od základky mám pár velice dobrých přátel dodnes. Ze střední školy nápodobně a z vysoké ani nepočítat…:D. Takže sečteno podtrženo, mám okolo sebe tolik přátel, že nestíhám být s nimi v každodenním osobním kontaktu. Ještě že existují e-maily a facebook :D.

Nápad na vytvoření webových stránek byl v době, kdy jsem hledala informace o mém syndromu a o sluchadlu BAHA. Po zjištění, že v Česku nic takového není popsáno, jsem se vrhla do tvorby této stránky s plným elánem. Jako první se mi ozvala Zuzka N., že našla mé původní webovky a shodou okolností studovala též v Brně jako já. Proto jsme se co nejdříve sešly na kafé. Postupně jsme se vídaly častěji a častěji, až se z nás staly nejlepší přítelkyně i spolubydlící. Pravidelně se navštěvujeme i v rodných místech a podnikáme výlety. Navzájem jsme se seznámili i se svými přáteli a často se takhle doplňujeme.

Zuzka – TCS (CZ)

Jmenuji se Zuzka Nováková a narodila jsem se v pelhřimovské porodnici 10.února 1986. Stejně jako Eva jsem postižena tzv. Treacher-Collinsovým syndromem. A stejně jako Eva jsem odmalička nosila kapesní naslouchadlo Widex, které jsme před pár lety vyměnily za mnohem praktičtější sluchadlo Baha. O Baha se ještě zmíním.

Od malička jsem byla velmi vnímavé dítě. Mamka mě naučila velice dobře mluvit, dokonce tak, že jsem ve 2,5 letech přednesla na logopedii v Českých Budějovicích básničku Polámal se mraveneček:-). Ve čtyřech letech jsem se, opět díky mamce a také díky knížce Svět kolem nás, naučila číst a v pěti dokonce psát. První třída pro mě byla docela nuda:-). O prázdninách mezi první a druhou třídou jsem chodila do školky, číst dětem před spaním pohádky. Paní učitelky si mezitím zašly na kafe:-). Kolem čtvrtého roku života jsem podstoupila první plastickou operaci v nemocnici Královské Vinohrady v Praze u doc. Tvrdka. Jednalo se o poposazení jednoho ouška, aby byla obě v jedné ; rovině. Dále jsem podstoupila ještě dvě operace, ale o těch se zmíním později.

Do mých pěti let jsme bydleli v paneláku v Pacově. Pak jsme si postavili dům v mamčině rodném Hořepníku a zde bydlíme dodnes. I já už považuji Hořepník za své rodné městečko a nedám na něj dopustit. Zde jsem absolvovala devítiletou školní docházku a pak jsem nastoupila na Manažerskou akademii v Jihlavě, kde jsem za další čtyři roky odmaturovala s vyznamenáním v oboru Veřejnosprávní činnost. Podala jsem si několik přihlášek na VŠ, většinou na práva, ale ani jedna nevyšla. Zvolila jsem tedy východisko jednoletého pomaturitního studia němčiny na jazykové škole v Jihlavě. To jsem zdárně ukončila zkouškou Zertifikat Deutsch, úroveň B1. Přihlášky na VŠ jsem tentokrát směřovala k oborům týkajícím se německého jazyka a světe div se, tentokrát mě přijali na všechny! Vybrala jsem si Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Německý jazyk a literatura. Po bakalářském studiu jsem nastoupila na navazující magisterské ve stejném oboru, plus jsem si k tomu přidala učitelství NJ. V září 2012 jsem své vysokoškolské studium ukončila úspěšnou magisterskou zkouškou a mohu se tedy pyšnit titulem Mgr. V následujících letech jsem se několikrát pokoušela získat práci v oboru, avšak neúspěšně. Zadařilo se až v oboru, ke kterému jsem si musela udělat dvouměsíční kurz pracovnice v sociálních službách. Nastoupila jsem v Praze jako osobní asistentka ke zdravotně postiženým. Zde pracuji dodnes a musím přiznat, že je to opravdu práce, ve které jsem se zhlédla a kterou bych chtěla v budoucnu i nadále vykonávat. Kdoví, asi to byl osud, že zrovna já budu pracovat se zdravotně postiženými lidmi.

Co se týče operací, kromě již zmíněné ve čtyřech letech, jsem absolvovala ještě pět dalších. Nejprve to byly plastické úpravy levého ucha. První fáze spočívala ve vyjmutí části chrupavky ze žebra a implantování pod kůži na místo budoucího ušního boltce. Tuto operaci jsem prodělala v červenci 2003. Pak následovala úprava a vytvarování chrupavky, aby (alespoň vzdáleně) připomínala ucho. To bylo v listopadu 2004 (mimochodem, bylo to před maturitou a sestřičky v nemocnici se strašně divily, když sem se třetí den po operaci začala učit:-)). Plastika ucha však nevypadala tak dobře. Dost dlouho mě to trápilo, nemohla jsem si ani vyčesat vlasy do culíku. V roce 2014 jsme se s Evou dozvěděly o silikonových epitézách uší, které byly již hrazené pojišťovnou. Pokud bychom je chtěly, musely bychom si dát odstranit ony nepovedené plastiky. Po měsících rozhodování a váhání jsme v únoru 2015 tuto amputaci podstoupily a v červenu jsme si vyzvedly naše nové uši do Frýdku-Místku. (viz NOVINKY)
V roce 2009 jsem společně s Evou absolvovala ještě jednu důležitou operaci – implantaci sluchadla Baha. Mně se sluchadlo na první pokus nechytlo (po pár měsících se titanový šroub začal viklat), proto jsem v následujícím roce musela podstoupit reoperaci. Ta už se však povedla a nyní už patřím ke spokojeným uživatelům tohoto sluchadla.

Nejsem první v naší rodině, kdo je postižen Treacher-Collins syndromem. Můj taťka i brácha nesou v obličeji také jisté známky TCS, ale nejvíce se to projevilo u mě. Jinak taťka se jmenuje František, vystudoval SZŠ v Českých Budějovicích, obor Zubní laborant. Nějaký čas se tomuto povolání věnoval, ale na dalších 30 let se upoutal k volantu. Čili byl řidičem sanitky. Moje mamka se jmenuje Eva, pracovala hodně let na poště, avšak kvůli nižšímu vzdělání musela toto místo opustit. Několik let pracovala ve firmě, která vyráběla pletené oblečení. Oba rodiče jsou již v důchodu. Mám bratra, jmenuje se Pavel a je o deset let starší. Vystudoval průmyslovku, vystřídal už několik pov olání, zkoušel i podnikat, ale dnes jezdí s kamionem po Evropě. Je rozvedený a má syna Martina.

Tak se dostávám ke svým zálibám. Jsem typ člověka, který potřebuje aktivní odpočinek, proto se ve volné chvíli ráda projedu na kole nebo se jdu někam projít se psem či s fotoaparátem. Dále mám ráda společné setkání s přáteli, občas mě chytne nějaká ta ruční kreativní práce. Čas od času se odreaguji u kreslení či u své oblíbené hudby nebo filmu.

Tolik tedy moje Curriculum Vitae (píše se to takhle:-)). Další otázky jsou vítány:-)

Petra TCS (CZ)

Jmenuji se Petra Dunajová, narodila jsem se 26.2. 1979 v havířovské nemocnici. Po mém narození lékaři nedokázali mým rodičům říct, co se vlastně stalo. Věděli pouze, že jsem se narodila „ postižená „. Dokonce jim bylo řečeno, že se nedožiji vysokého věku a byla mým rodičům nabídnuta ústavní péče. S tím máma ani táta nesouhlasili a sdělili lékařům, že si mě vezmou domů za každou cenu. Po pár dnech mým rodičům sdělili, že se jedná o SYNDROM TREACHER COLLINS a že tato vada není spojena s mentální retardací. Je pouze postižen sluch a došlo k deformacím kostí obličejové částí lebky.

Když mi byl jeden rok, stěhovali jsme se z Havířova do Kladna. Mému tátovi byla nabídnuta práce v tehdy slavné POLDI Kladno. 

Zároveň bylo mým rodičům doporučeno genetické pracoviště v Motole / prof. Mudr. E. Semanová DrSc. /, která se nás ujala a poskytla rodičům cenné rady a informace.

Ve čtyřech letech jsem začala navštěvovat mateřskou školku a zároveň jsem začala prodělávat řadu plastických operací. / Mudr. Doc. Kozák, doc. Nemeth, Mudr Rezek – Oční  odd. nem. Motol, prof. Mudr Tichý – ORL. Nem. Karlovo nám. Praha…. / Mám velmi silné rodinné zázemí, mám starší zcela zdravou sestru a rodiče mě vychovávali jako „ zdravou „ holku i když nevěděli co je čeká a nebylo to vždy jednoduché. Své postižení jsem si tak začala uvědomovat až na základní škole, kde se našlo pár jedinců, kteří se mi posmívali nebo měli jiné narážky.

Co se týče postižení sluchu, mám cca 78% ztrátu sluchu. V levém uchu nemám vyvinutý bubínek, v pravém pouze částečně. Navíc levý zvukovod byl jakoby slepě uzavřený, takže jsem musela prodělat závažnou operaci / Praha Karlovo nám. Prof. Mudr. Tichý /. Moje nedoslýchavost je korigována závěsnými sluchadly, i když základní školu jsem vyšla bez sluchadel jako premiant třídy. Dnes už mi to není jasné, protože se bez nich již neobejdu.

Po základní škole jsem začala studovat SZŠ a VZŠ v Kladně, i když jsem musela mít potvrzení od lékařů z ORL, že mohu tuto školu studovat a následně pak tuto práci vykonávat. Nebylo to vždy jednoduché. Během studií jsem prodělávala další závažné plastické operace u Doc. Mudr. Kozáka v Motole, kterému vděčím za hodně. Operace byly dlouhé, někdy i sedmihodinové s pobyty na ARO. Po operacích šlehaná či mixovaná strava, kterou jsem odmítala. Na pobyt v nemocnici jsem si tak nějak zvykla, že jsem hospitalizace celkem dobře snášela a někdy m to i „ chybí „. Celkový počet operací je asi sedmnáct. Poslední operaci jsem prodělala v roce 2004, úprava nosu / Doc. Mudr. Kozák /. V současné době mě již žádné operace nečekají.

 Po maturitě v roce 1998 jsem začala pracovat jako zdravotní sestra na chirurgickém oddělení nemocnice Kladno a pracuji zde dodnes. V letech 2001 až 2004 jsem si dodělala Vyšší odbornou školu, obor diplomovaná zdravotní sestra.. Poslední čtyři roky pracuji i jako zastupující staniční sestra.

 Mezi mé koníčky patří především hudba a tanec. Jsem absolvent základní umělecké školy v oboru hra na klavír, také jsem čtyři roky hrála na kytaru a dokonce i přes svůj řečový handicap zpívala čtyři roky ve sboru. Miluji tanec! Jako studentka jsem chodila s kamarádkami na diskotéku, dnes už tanec sleduji spíše v televizi nebo tančím jen tak sama pro sebe. Moje starší sestra, se kterou mám mimochodem velmi pěkný vztah, a které také vděčím za spoustu věcí, tancovala závodně latinsko – americké tance, na kterých jsem samozřejmě nechyběla coby divák a tiše jsem záviděla a samozřejmě fandila.

 V současné době jsem již šťastně vdaná. Svého muže jsem poznala před třemi lety a po dvouleté známosti jsme se vzali. Je to báječný muž a je mi velkou oporou. Osud nám však připravil další překážky, které musíme zdolávat. Syndrom Treacher collins se bohužel z 50% dědí na potomstvo / u jedinců se sy Treacher collins je to 100% pravděpodobnost, můj muž je zcela zdravý, tudíž je to 50% /. Ještě před několika lety byl problém prenatální diagnostiky sy Treacher collins. V dnešní době, díky vynikající práci Prof. Mudr. E. Seemanové z nem. Motol, je již prenetální diagnostika tohoto syndromu možná i v naší zemi. V říjnu loňského roku jsem otěhotněla a hned jsem využila této prenatální diagnostiky u našeho dítěte. S manželem jsme byli rozhodnuti, že děti se syndromem Treacher collins nebudeme mít. V dnešní době je velmi náročné mít takto postižené dítě. / forma sy Treacher collins se nedá zjistit. Tento syndrom je spojen i s orofaciálními rozštěpy a srdečními vadami /. Bohužel u našeho dítěte byl diagnostikován syndrom Treacher collins a tak jsem podstoupila potrat. Dnešní medicína a tudíž i genetika jde neustále dopředu, a proto jsou další možnosti jak dítě mít a předejít tomuto syndromu. O této problematice nemám dostatek znalostí a nemám kompetence o tom hovořit.

 Po neúspěšných 2 pokusech o dítě přirozenou cestou se snažíme o umělé oplodnění vlastními vajíčky, kde se dá zjistit v prenatálním období, zda dítě nese geny TCS.  

 Co říci závěrem? Život se syndromem Treacher collins není úplně jednoduchý, ale záleží nejvíce na lidech, které máte kolem sebe. Přátel mám dost a rodina je pro mě vším.

Petra GS (SK)


Volám sa
Petra P. a už 23 rokov žijem s Goldeharovým syndrómom. V detstve som si toho kvôli mojej chorobe dosť užila, ale všetko to viem len z rozprávania mojej maminy. Podstúpila som operáciu, pri ktorej mi odtstránili vystávajúcu kosť z krku, a ďalšiu, pri ktorej mi z oka vyoperovali dermoid. Ten sa mi síce vytvoril odznova, ale nemám s ním žiadne problémy. Mala som aj dosť veľké problémy s prijímaním potravy a dýchaním. Všetky tieto operácie sa odohrali v Bratislave v nemocnici na Kramároch. Tam som strávila vlastne celý prvý rok svojho života.

     Keď som bola o niečo väčšia (čiže si to už pamätám) sme začali riešiť to, že mi pri rozprávaní a všetkom ostatnom „ubiehali“ ústa do pravej strany. Veľa sme toho neporiešili, lebo pani doktorka to videla dosť pesimisticky a vyjadrila sa tak, že sa s tým aj tak nič robiť nedá… Tak sme k nej chodiť prestali a ja som tajne cvičila večer v posteli….Po pár týždňoch si len mamina uvedomila že už sa usmievam pekne rovno:)

     Premýšľali sme aj nad operáciou uška. Pravé ucho mám nedostatočne vyvinuté a vôbec naň nepočujem, hoci vyšetrenia ukázali, že zvukovod mám. Zvažovali sme operáciu zvukovodu aj čisto estetickú operáciu ale nakoniec som sa rozhodla počkať.Možno za pár rokov veda opäť niekam pokročí a bude možné niečo, čo dnes ešte možné nie je. To, že počujem len na jednu stranu mi nejaký veľký problém nerobí. Zvykla som si.

     Keď som si čítala príbehy iných ľudí a pozerala si fotky, veľmi jasne som si uvedomila, aké som mala šťastie. Drvivá väčšina ľudí z môjho okolia ani netuší, že mám nejaký syndróm. Žijem si klasickým pubertálnym životom a som za to veľmi vďačná. Som so svojim postihnutím vyrovnaná, no neviem aká by som bola hrdinka, keby som na tom bola horšie…Obdivujem všetkých za to, ako to zvládajú a aj moju maminu za to, ako veľmi mi zo začiatku pomohla. Bez nej by som na tom určite nebola tak, ako som.

Mira – GS (CZ)

Jmenuji se Mira. Jsem ze Vsetína. 28 let jsem žil s přesvědčením, že vadu, kterou mám ve tváři, nikdo jiný nemá. Před několika dny mě napadlo oslovit odborníky na genetiku, abych se dozvěděl, zda ona vada na mé tváři je dědičná. V emailu jsem stručně popsal nestandardnost svého obličeje a paní doktorka mi v odpovědi sdělila, že může jít o tzv. Goldenhar syndrom. Ihned jsem zadal tento termín do vyhledavače a následně se dostal na tyto skvělé společné stránky o TCS a GS. Zarazilo mě to, vůbec jsem to nečekal. To, co mám v obličeji a o čem jsem se celý život myslel, že je to unikát, je někde popsáno a vysvětleno .. Byl jsem opravdu překvapený zjištěním, že je spousta dalších lidí, kteří mají podobný „problém“. Bylo tam tolik fotek tolika různých lidí, že jsem měl až pocit, že je to úplně běžné.

Na druhou stranu nemůžu říct, že bych měl radost, že GS mají i jiní lidé. Ne vždycky to bylo úplně lehké. Asi každý, kdo se něčím na pohled seznatelným odlišuje od drtivé většiny ostatních, se zejména v dětství, ale i později, setkává se nepříjemnými reakcemi okolí, s posměchem, otázkami typu, jak se mu to stalo, na které neví, co odpovědět. Když na Vás pokřikují křivá hubo, porouchaný satelite, ufone, když člověk vejde do místnosti plné lidí a ti se jej ihned všimnou, začnou upozorňovat své sousedy a pak se neskrývaně smějí, jen těžko se předstírá, že neslyšíte a těžko se hledá sebevědomí, které je v životě tak důležité .. Ale nechci psát o tomhle, protože to každý z nás jistě dobře zná. Chtěl bych naopak povzbudit všechny, kdo si s sebou na svět přinesli GS, TCS, či jakoukoli jinou odlišnost od „normálu“, která by jim zdánlivě mohlo bránit v tom, aby svůj život žili naplno.

Žádný syndrom na světě nemusí a ani by neměl znamenat stopku! V životě jsem měl dosud štěstí – na rodinu, zdraví, kamarády, .. Kdybych dneska zemřel, nemohl bych neříct, že jsem měl skvělý život.  I přes výše příkladmo uvedené posměšky od ostatních dětí a někdy i od skoro dospělých jedinců jsem měl opravdu pěkné dětství a vůbec celý dosavadní život.

Co se týče operací. Mám pocit, že na první operaci jsem byl ve 2 letech, kdyby mi byl vyřezán výrůstek v pravé části obličeje, konkrétně na pravé líci. Další, pod levým uchem, mi byl odstraňován postupně na 3 operacích ve 4, 9 a 16ti letech. Ve 20ti mi byl do místa, kde mají lidé obvykle levou lícní kost, vložen a (zřejmě) titanovými šroubky připevněn silikonový implantát, který měl vizuálně nahradit chybějící kost. Původním záměrem bylo vložit jej zevnitř, přes ústní dutinu, ovšem nakonec byla zvolena cesta zévní, na krku mi tak zůstala dlouhá jizva. Lékaři se rozhodli, že mi vyplní levou část tváře tukem, aby ji zvětšili, ale v průběhu operace se jim na mém těle bohužel nepodařilo žádný tuk najít. Toto byla poslední operace, na které jsem byl. Po té jsem si již o věc přestal zajímat, neboť nebyl čas a tak nějak jsem si už zvykl. S vyjímkou té v 16ti letech, kterou jsem podstoupil ve FN U sv. Anny v Brně, jsem všechny operace absolvoval ve FN Olomouc. Od útlého dětsví jsem do této nemocnice navíc dojížděl na rovnátka, kterými mi byla vyrovnávána spodní čelist a následně i zuby.

Už ve čtyřech letech jsem začal hrát závodně fotbal, v přípravce i v žácích jsem byl kapitán, nikomu nikdy nevadilo, že je jejich kapitánem porouchaný satelit. Naopak, myslím si, že jsem byl vždy docela oblíbený. A to, že mi jeden kluk, protihráč, který byl ve fotbal lepší než ostatní a kterého jsem proto obdivoval, po zápase namísto podání ruky řekl, že mentály nezdraví, mě už dneska vůbec nebolí. Pak jsem přešel k hokejbalu, v mládežnických kategoriích jsem se stal 2 x mistrem republiky a 1 x mistrem Evropy, ve svém týmu jsem opět býval kapitán. Splnil jsem si dětský sen hrát za reprezentaci. S reakcemi na svůj odlišný vzhled jsem se v té době setkával spíš výjimečně.

Mám štěstí, že GS mi nijak nenarušil smysly, vidím i slyším dobře a jestli ne, tak je to v důsledku jiných faktorů. Nikdy jsem to tedy neměl těžší ve škole. Díky nejlépe možně složené maturitě jsem se dostal na práva na Karlově Univerzitě, které jsem, byť ne úplně snadno, nakonec úspěšně vystudoval. Dneska pracuji jako začínající právník.

 Mým cílem zde není chlubit se sportovními či studijními úspěchy, běžně o těchto věcech téměř nemluvím, chci jen na nich poukázat na to, že GS mi život občas sice malinko znepříjemnil, ale v žádném případě mě o něj nepřipravil. Možná, že kdybych se narodil s tváří jakou má většina ostatních, byly by některé věci snadnější. Ale můžu si být jistý tím, že bych byl tím, kým dnes jsem?  Že by mě lidé z mého okolí měli stejně rádi? Nebyl bych náhodou jako ten kluk, který mi po zápase nepodal ruku kvůli tomu, jak vypadám? Možné je všechno. Vím, že teď bych to nikdy neudělal. Jestli v životě na něčem stavím své sebevědomí, nejsou to zlaté medaile, které mám v šuplíku, je to například to, že nechci nikoho urážet, nikomu ubližovat hloupými poznámkami týkajícími se jeho vzhledu, nechci, aby si někdo v mém okolí připadal nepodstatný, méněcenný apod. Toto jsou věci, kterých si na sobě vážím. Asi bych byl se symetrickou tváří a bez jizev v obličeji, které mi tam zůstaly po plastických operacích, atraktivnější, ale kdysi mi jedna holka řekla, že mám nejhezčí oči na světě …

P.S. Život opravdu není o tom, kolik ran rozdáte. Je mnohem víc o tom, kolik jich dokážete ustát. Všem Vám držím palce, abyste měli dost odvahy žít svůj život naplno!

Kika – GS (SK)

Volám sa Beata, bývame na Slovensku a tento príspevok by som nenazvala životopisom – skôr príbehom, pretože ho píšem v mene svojej dcérky Kristínky, ktorá sa narodila 18.12.2003 s diagnózou Goldenharov syndróm : má postihnutú pravú stranu tváre –asymetria, chýba jej pravé uško – nepočuje naň a nemá ani pravú očnú buľvu a má skoliózu chrbtice. Je to moje 2. dieťa, mám ešte zdravého syna Dominika.

V čase gravidity som netušila, že by niečo nemalo byť v poriadku, absolvovala som bežné vyšetrenia krvi a ultrazvuk. Jej narodenie s postihnutím bolo prekvapením tak pre lekárov, ako i pre nás. Neprekonala som žiadne ochorenie a mala som bezproblémové tehotenstvo. Dodnes nevieme čo to spôsobilo.

Tieto chvíle určite neboli ľahké a ja by som ich bez pomoci mojich najbližších – manžel, syn, rodičia a celá rodina a naši priatelia, nezvládla. Dlho som sa s tým nemohla vyrovnať a trápilo ma množstvo otázok. S odstupom času som na ne prestala hľadať odpovede a venovala som sa tomu, ako jej pomôcť. Nechcem sa venovať sebe, ale moja veľká vďaka patrí hlavne môjmu manželovi, ktorý Kristínku prijal úplne od začiatku keď ju uvidel v inkubátore a ona mu stisla prst. Vytvorilo sa medzi nimi zvláštne puto, ktoré stále trvá a on na ňu nedá dopustiť. Potvrdili sa aj slová mojej najlepšej kamarátky Mišky : „Krásne je všetko, na čo sa pozeráme s láskou“

Mňa si Kristínka získala svojim úsmevom a tým, že napriek všetkému je to roztomilé, citlivé a šikovné dievčatko a máme ju všetci radi. Chodí rada do škôlky, má tam svoje kamarátky a sny ako každá iná. Jasné, že sa pýta prečo je iná ako ostatné detičky a snažíme sa jej vysvetliť, že sa tak narodila. Púta pozornosť, pretože je iná, ale tak ako aj príbehy ostatných slečien na tejto stránke poukazujú na to, že keď je človek obklopení správnymi ľuďmi, vie sa povzniesť nad svoje postihnutie a žiť šťastný život. Tak to je asi snom každého rodiča, aby jeho dieťa bolo v živote šťastné.

Kristínka má za sebou niekoľko narkóz, ktoré mali napomôcť zlepšeniu jej výzoru. Takže teraz sa povenujem trochu tej odbornej stránke :

Najviac ma trápi asi to, že jej chýba jedna očná buľva a kôli tomuto už mala niekoľko operácií aj keď nie s veľmi veľkým úspechom, ale predsa (2 neúspešné v Bratislave, potom niekoľko v Prahe – Motol – Doc. Kozák – nepodarilo sa dať protézu do mäkkých tkanív, ktoré mali byť rozšírené expanderom – často sa jej to zapálilo a expander musel niekoľkokrát predčasne von, všetko v narkóze aj CT vyšetrenie, lebo bola malinká – takže celkom máme „na konte“ 12 narkóz) To čo sa podarilo bolo vlastne vloženie silikónu do orbity za mäkkými tkanivami chýbajúceho očka, takže ten priestor nie je tak moc prepadnutý. Očná buľva tam nie je a viečka sa dajú málinko otvoriť, orbita – ten kostný otvor je tam o hodne menší ako u zdravého oka, takže preto je problém čokoľvek tam napchať (doc. jej prakticky pokúsil sa rozšíriť ten otvor, sekol jej kosť pri oku a vložili tam expander, ktorý nasával tekutinu a ako keby robil miesto, potom ten expander vybrali a vložili jej tam silikón- ktorý je tam dodnes)

– v kosti sa to teda trocha podarilo, ale s mäkkými tkanivami viečok to nešlo, buď sa to zapálilo a muselo to ísť predčasne von, a aj keď tam expander vydržal mesiac – spravil celkom pekné miesto, po jeho vybratí sa to veľmi rýchlo zregenerovalo a protézu tam vložiť nešlo (neviem je to dosť ťažké, asi sa pokúsime až v dospelosti – sama neviem, čo by bolo lepšie, lebo zas aby tam civelo oko, ktoré sa nehýbe a henď na prvý pohľad vidieť, že je to protéza – to tiež nie je žiadna výhra)

– uško je v pôvodnom stave, také maličké, len doc. odstránil výrastky, ktoré pred ním boli, na tejto strane je to zarastené a nie je tam vnútri zvukovod

– viem, že sa uško dá plasticky upraviť v určitom veku, ale to tiež nie je len 1 zákrok a zvážime, či sa na to odhodláme, možno len preto, aby jej držali napr. okuliariky, keby chcela to chýbajúce očko maskovať (my sme si na to malé uško zvykli a neprekáža, máme ho celkom radi 🙂

– so zdravým uškom sme teda tiež mali problémy, lebo po nástupe do škôlky prekonala veľký zápaľ a nevedeli sme sa z toho vymotať, vtedy nastalo aj zhoršenie sluchu, ale už sme z toho hádam vonku a celkom si vystačíme aj s tým jedným – samozrejme keď je zdravé

– nedávno sme jej dali náušnice – bola to jej veľká túžba

Teraz v marci 2009 sme zrovna pár dní pred zákrokom, a to predĺženie málo vyvinutého ramena čeľustnej kosti, a to buď distrakciou, alebo kostným štepom z rebra. Rozhodne sa to až po aktuálne vyhotovenom 3D CT. Myslím, že oba spôsoby sú náročné a máme veľké obavy, ale berieme to ako šancu priblížiť sa malým krôčkom možno k lepšiemu výrazu Kristínkinej tváričky. Považujeme to za dosť dôležitú zmenu, aj keď šanca na úspech nie je istá. Dôverujeme však Doc. Kozákovi a vieme, že sme v dobrých rukách.

Toľko z toho odborného hľadiska. Čo by som Vám ešte o Kristínke napísala? Je to úžasné dieťa plné lásky, malé pohyblivé šidielko Bola veľmi živým bábätkom, nikdy neobsedela. Teraz je to už lepšie, bavia ju písmenká a kreslenie, strihanie a je ľaváčka.

Možno o pár rokov sem ona sama napíše svoj pohľad na svet, a to aj asi presvedčivejšie, ako pocity matky.

Predsalen by som pridala pár slov členov svojej rodiny, tak tu sú ich vlastnoručne písané postrehy o nej :

Píše Dominik  Kristínka je moja sestrička, mam ju velmi rad a je to snof super- keď sa jasime mno… a tie nase tajnosti to je nieco uzasne…s Kristinkou je velka haluz… a velmi sa tesim ked už vyrastie … To je odo mna asi všetko ..ahojteeeeeeeeeeeeee  

Píše Tata: Kristínka je moja princezná a nikdy by som ju nevymenil za inú  

Karolínka – TCS (CZ)

Jmenuji se Simona, s manželem bydlíme v panelovém domě v Bílině u Teplic a v roce 2006 se nám narodila dcerka Karolínka. Bohužel také s TCS.

 Těhotenství probíhalo úplně normálně a všechna vyšetření byla v pořádku, takže nebyly žádné obavy. V našich rodinách se žádné vrozené vady, ani deformace nevyskytují. Takže, také z ničeho nic…

 O tomto syndromu jsme se dozvěděli až po narození naší dcerky. Prvotní šok rychle pominul, když se na nás Karolínka v porodnici poprvé usmála. Řekli jsme si, že to musíme zvládnout, je to náš andílek a uděláme pro ní maximum.

 Díky panu Dr. Myškovi z Prahy Motol má Karolínka od května 2008 BAHA sluchadlo.

 Naše obavy, že bude mít Karolínka problémy s mluvou, se úplně rozplynula 6.8 2007. To mi poprvé řekla mama. Ani nemůžu popsat, co jsem v ten moment cítila. Úplně jsem se štěstím sesypala a doobléci jí musel manžel. Byly jsme neskutečně šťastní. Teď umí spoustu básniček, je to naše šikula. Je hrozně vnímaná a šikovná. Chodíme na logopedii k Dr. Prokšové do Ústí a jsme pokaždé chváleni, což nám dělá velkou radost. Od září by měla nastoupit do jesliček, tak snad to budeme zvládat.

 Zatím Karolínka nepodstoupila žádné operace a ani nám nikdo neřekl, jestli je to v jejím případě nutné. Ale samozřejmě když si bude chtít nechat upravit ouška, tak jí v tom nebudeme bránit.

 Určitě jí budeme chtít pořídit sourozence (samozřejmě po poradě s lékaři), tak nám držte palečky.

 Karolínka je miláček celé naší velké rodiny, všechny si podmanila svým kouzlem a okolí jí bere jako normální zdravou holčičku. S negativním přístupem jsme se ještě nesetkali.

 Pravidelně se navštěvujeme s mými kamarádkami, které mají také děti ve stejné věkové hranici, jako je Karolínka.

Ke Karolínce nám přibyl další člen rodiny, a to Danielka (2010). je zdravá a má se čile k světu…

S pozdravem Simča, Ota, Karolínka a Danielka